Literární historie aneb jak vycucnout nevycucnutelné II.

ZDENĚK KOŽMÍN: UMĚNÍ BÁSNĚ – ČÍM JE BÁSEŇ VELKÁ

Hned v první větě tohoto textu stojí: ,,Verš nelze číst jako běžnou zprávu“. Báseň nám musí proniknout do srdce, musí nás uhranout a uchvátit. Na ukázce z básně od Valériho Kožmín představuje, jak báseň očarovala jeho. Vidíme zde první velkou myšlenku: ,,Do velkého verše se musíme zamilovat, dát mu vlastně také každý sám sebe.“

Každý básník svá díla protkává jistým druhem dynamiky, která je pro jeho tvorbu typická. Mukařovský tvrdí, že v tomto,,motorickém gestu“ je skryto kouzlo básnické osobnosti. Toto ,,gesto“ ovlivňuje pohyb textu, ale i pořádek slov ve verši. Později Mukařovský tento koncept mění a vzniká pojem sémantického gesta, ve kterém už se nejedná o pohyb motorický, nýbrž o pohyb významů. Veškerý důraz už je kladen pouze na smysl textu. Velikost básně posuzuje díky tomu, kolik významů je v ní obsaženo a nakolik je celistvě strukturovaná. Své tvrzení dokládá na Nezvalově básni ,,Na dvoře“ a my se dozvídáme, že báseň je dle této teorie velká pouze v případě, když dokáže inovovat staré.

Třetí názor nám předkládá básník J.Seifert. Ten je mínění, že poezie musí být hlavně bezprostřední. Jedince by měla zasáhnout v jeho nitru a být svým pojetím blízká každému člověku.

Odpověď najdeme někde mezi a já ji nemohu vystihnout lépe, než Kožmínovou citací: ,,Velká báseň nás musí nepochybně fascinovat, musí být zralým, strukturovaným uměleckým tvarem a konečně musí být nasycena živou zkušeností...“

Autor zde dále odkazuje na otevřenost a uzavřenost textu. Každé básnické dílo odkazuje samo na sebe a my v něm můžeme nalézt své, aniž bysme se otáčeli na autora a skutečnou myšlenku básně, byť je velice důležitá. Báseň je otevřená nejen vůči realitě, ale také směrem k jiným básním svého autora. Poezie může být propojená. My se jejím prostřednictvím dostaneme do větší myšlenkové hloubky a můžeme zachytit nejniternější zápasy samotného autora.

Co nás ale na velké básni tak fascinuje? Jak její velikost vzniká? Na ukázce z dopisu O. Březiny příteli, i na ukázce z jeho básně Ruce, vidíme dvojí pojetí reality. Oba dva texty nám však dávají nadechnout stejné melancholické, železniční atmosféry. A.Sova atmosféru vlaků vystihuje jinak – vlaky sdružuje s jinými vynálezy moderní doby. Návod na napsání skvelé básně ale není. Z hlediska zralosti básně je však důležitá volba detailů. Jednotlivosti ve verších totiž fungují zcela jinak, než ve volném toku prózy. Neexistuje ale žádné měřítko dokonalosti básně. Dobrá báseň často vniká, je-li autor odvážný a nebojí se vkročit do nových postupů. Březinova báseň, o které jsem se již zmínila, je dokonalá proto, že je věrna své vlastní poetice. Nebojí se nám poskytnout pohled do prosvítajícího slunce či na ,,ruce bytostí vyšších“.

Za jakých podmínek vzniká skutečná poezie stále není možno stanovit. Báseň je darem, Múzou, a proto byli básníci většinou pokorní vůči slovu a skutečnosti. Dobrá báseň se zjeví z čista jasna. Někdy se musí básník snažit, aby na věc našel nový úhel pohledu, jindy zjistí, že už ,,dobrý'' motiv dávno má.

Každý básník celý život míří ke své nejlepší básni. V každé básnické sbírce se najde báseň, která je něčím lepší, než všechny ostatní. Kritikové takové básně nazývají vrcholy té či oné sbírky. I ta doposud nejlepší báseň se dá překonat, protože nikdy nevzniklo žádné měřítko, které by ukázalo, že se již nedá jíti dál. Při čtení básně jsme vtaženi do jistého průsečíku mnoha sil a my je vždy můžeme chápat jinak. Stejně, jako chceme dosahovat vrcholů ve svém osobním životě, tak stejně toužíme i po setkání s velkou poezií.

Jestliže srovnáme díla tří velkých básníků, zjistíme, že každé z nich nese své osobité rysy. Interpretace jednotlivých básní ovšem není absolutnem v našem bádání. Každá báseň i ten nejlepší výklad přesahuje. Báseň, stejně jako sám život, nemá svou předem zadanou podstatu.

Báseň je pro nás naplno básní, až když pro nás něco znamená – když se v ní vidíme, coucítíme s ní, když jí rozumíme...

Co na to snad říci víc? Myslím, že Kožmín podstatu básnických děl vystihl dokonale – aby pro nás měla báseň opravdu smysl, musíme se jí zcela poddat, nechat se stáhnout, pochopit. Každý z nás, dříve či později, nějakou takovou ,,svou¨ velkou báseň jistě objeví.

Literární historie aneb jak vycucnout nevycucnutelné I.

Umberto Eco: Vcházíme do lesů

Do celé přednášky nás Eco vtáhne ukázkou z jisté pohádky. Ta pojednává o králi, který je nemocen a pro uzdravení potřebuje pero z nestvůry – napůl ptáka, napůl člověka. Tím skvěle podkládá své tvrzení, že čtenář je v příběhu přítomen vždy, a právě on je nejen základní součástí vypravěčského prosecu, ale i příběhu samotného. Čtenář totiž nemusí znát podrobné detaily každého prvku, pomocí vlastní logiky si je totiž umí sám domyslet. Prostřednictvím vlastní představivosti celý příběh dotváří.

Dále se Eco zamýšlí nad tempem, jakým by mělo být dílo uvedeno. Usuzuje, že přílišná rychlost může i nemusí být na škodu. Za příklad ''špatného'' a ''dobrého'' rychlého úvodu uvádí začátek knihy od jisté autorky z 19.stol. a začátek díla Proměna od Franze Kafky.

V dalším bodě pak autor vysvětluje pojmenování svých harvardských přednášek. Slovo les otvírá brány naší fantazii a je skvělým obrazným vyjádřením, které nás může zavést do každého vyprávěcího textu. Les je přirovnáván k různě dlouhým a klikatícím se cestám – opět naráží na to, že čtenář sám rozhodne, jakým směrem se bude text ubírat – jde po cestě a nikdy se nezbaví nutnosti volby. Například avantgardiské čtenáře mátli nejrůznějšími očekáváními, do děje vkládali nesmyslné úseky, aby se čtenář stal naprosto tvárným a mohla se rozvynout jeho fantazie.

Eco se snaží vysvětlit pojem modelového a empirického čtenáře a jeho opozice – modelového a empirického autora. Epirický čtenář je podle něho ten, který se při čtení neřídí žádnými obecně platnými pravidly a nechá se při čtení zvyklat svými náladami a pocity. Takovýto čtenář má určité zkušenosti a znalosti a ty mu nedovolují chápat obsah postrádající logiku. Toto čtenáře omezuje natolik, že text nedokáže číst ''dobře'' – nikdy nepochopí pravý obsah díla. To nám skvěle nahrává k vysvětlení pojmu modelovéhý čtenáře – takový čtenář je ten, kterého si autor při psaní sám utváří a pro kterého je tedy dílo určeno. Eco tvrdí, že tento čtenář “je ochoten přijmout něco, co sahá mimo zdravý rozum a střízlivé chápání.” Role empirického a modelového čtenáře by se ale neměla zaměňovat – čtenář si do děje může zasadit vlastní vzpomínky a tím si celý text přivlastnit. Dle Eca si příběh nesmí žádný čtenář přivlastnit, může o něm jen snít. Empirický a modelový autor pak stojí naproti čtenáři.

Své myšlenky Eco dále modeluje na knize Silvie od Gerarda de Nervala. Přemýšlí nad tím, že texty psané v první osobě čtenáře nutí nad textem přemýšlet jako nad sepsaným osudem samotného autora. Dále nás seznamuje s přítomností tří subjektů v díle Silvie – prvním subjektem je postava Gerarda Labrunieho, která na konci spáchá sebevraždu. Druhým muž, který ''sám sobě říká já'' a je vypravěčem. Subjektem třetím je pak modelový autor, který “bude na konci našeho čtení identifikován tím, co všechny teorie estetiky nazývají stylem.'' Tímto je nám dokázáno, že v díle je vedle čtenáře vždy někdo nad ním, pod ním a vedle něho.

V dalším odstavci Eco naráží na pojmy jako je virtuální čtenář, implikovaný čtenář, ideální čtenář, metačtenář a jejich protějšků – virtuálního, implikovaného a ideálního autora. Eco zde upozorňuje, že jednotlivé protějšky nemusí být stejného významu. Přichází zde do konfliktu s Wolfgangem Iserem a jejich výkladem pojmů modelového a implikovaného čtenáře.

Na příkladu z Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od E.A.Poea nám pak Eco opět předkládá více možností subjěktů. Dílo Poe napsal v první osobě Gordona Pyma a Gordonem Pymen ho i podepsal. Tím zatajil svou identitu autora a zmátl čtenářské publikum. Text pak budí dojmem, že je skutečným příběhem skutečného člověka. Pym je tak vypravěčem textu i empirickým autorem. Dočteme-li ale text do konce, zjistíme, že není ucelen, jelikož se při jisté nehodě, při které Pym zemřel, ztratil. Tuto poznámku pak dopsal jistý pan X. Díky tomu zjistíme, že ani celý předešlý text nemohl být napsán samotným Pymem, protože ten je po smrti. Tímto dochází k naprostému popletení čtenáře, který jen velmi těžko pochopí, že empirickým autorem textu je Poe.

Eco se pak dále vrací k dílu Silvie, kde svou myšlenku podkádá citací: “Zatím co vůz vjíždí do svahů, sestavme si vzpomínky na doby, kdy jsem tam tak často chodíval.” Eco předpokládá, že se zde jedná o dialog tří subjektů: modelového autora, čtenáře a vypravěče. K tomuto závěru dojde poté, co si položí otázku, jakou roli v textu hraje skryté zájmeno ''my''. Zároveň obdivuje, jak umně dokázal autor do textu všechny tři subjekty naráz zakomponovat.

V posledním ostavci pak Eco pojednává o úryvku z Wittgensteinových Filosofických zkoumání, kde se zaobírá užitím osobních zájmen. Dochází k závěru, že ty nemohou odhalit empirického autora ani čtenáře, ale ''jsou jen součástí textové strategie, vyjádřené formou výzvy”.

Osobně mne nadchlo, s jakou velikostí je Eco schopen rozpytvat jednotlivé typy čtenářů a utorů. Jeho práce byla pojata tak ze široka, že jsem se snažila držet jen zásadních myšlenek. Aplikace opravdu velkého množství úryvků z nejrůznějších děl mi přijde fantastická a skvěle dokládá to, jak velký rozhled Eco měl.

Ano, ano, pracuji do noci

SLOVESNÝ VID, SLOVESNÁ AKCE A OBECNÝ CHARAKTER SLOVESNÉHO DĚJE

A.V.Isačenko

Tento článek řeší problematiku slovesného vidu a slovesného děje. Otázky týkající se slovesného děje považuje za odsunuté, avšak slovesný vid za důkladně probádaný.

Jak všichni víme, slovesný vid značí schopnost slovesa vyjádřit dokonavost nebo nedokonavost.

Slovesa nedokonavá vyjadřují děj jako prostě probíhající, neohraničený (v minulosti, v přítomnosti nebo v budoucnosti: počítal jsem – počítám – budu počítat, jel – jede – pojede). Tato slovesa mohou vyjádřit všechny tři časy.

Slovesa dokonavá vyjadřují děj jako ohraničený (jen v minulosti nebo budoucnosti: vypočítal jsem – 0 – vypočítám). Tato slovesa mohou vyjádřit přítomný čas, jejich přítomné tvary vyjadřují čas budoucí.

Jen málo sloves vyjadřuje oba vidy, jsou to slovesa obouvidová. Např. ve větě Já četbě věnuji stále mnoho času je sloveso věnovat nedokonavé, ve větě Až ta kniha vyjde, věnuji ti ji je toto sloveso dokonavé.

O problematice vidů je mnoho teorií, jedna je např. o protikladu trvání/zakončení děje.

Za zmínku jistě stojí i fakt o jazykovědci Emilu Černém, který se ze článku dozvídáme. Tento lingvista odhalil podstatu vidové sémantiky (významosloví, nauka o významu a změnách významu jazykových jednotek). Tuto myšlenku vyslovil ještě dříve, než známý francouzský lingvista Ferdinand de Saussure. Za kritérium vidového významu považoval celkový pohled na děj v moderním chápání tohoto pojmu.

Dále článek pojednává o řadících předponách, např. předponě vy, a jejich vlivu na slovesný vid a celkový význam slovesa.

Pojem slovesná akce je zde dle mého mínění vysvětlen jen velmi sporadicky. Výklad tohoto pojmu je prý velmi různorodý (snažila jsem se sekundárně vyhledat nějaké další informace o tomto pojmu, ale neuspěla jsem). Znakem slovesné akce je prý naprostá jasnovidovost. Je dána významovou modifikací (=obměna, úprava, přizpůsobení) výchozího slovesa. Nachází se na rozhraní mezi slovesnými tvary a odvozeninami.

Charakter děje nemůže zdůvodnit nebo vysvětlit jasnovidovost imperfektiv tantum (imperfektum = slovesný čas vyjadřující neukončený děj nebo průvodní děj minulý, tantum = ?), má pouze pomocný ráz. Má význam hlavně u pohybových sloves.

Ze školní lavice aneb první minireferát na VŠ...

PÁLI

Jazyk Páli má své kořeny v severovýchodní či střední Indii. Je považován za jeden z nejdůležitějších centrálních idoárijských prákrtů a to proto, že tímto jazykem mohl hovořit sám Buddha. Tímto se velice podobá sanskru, protože i ten je pokládán za jazyk, kterým mluvili významné náboženské osobnosti či bohové.

Úplný zrod tohoto jazyka sahá do let starších než 1000 př.n.l., avšak první písemné doklady o tomto jazyku jsou datovány až k 1.stol. n.l., kdy došlo k sepsání tzv.pálijského kánonu – Tipitaky (v překladu ,,Tři koše“). Ten obsahuje učení théravádovského buddhismu rozdělená do tří tříd. První z těchto tříd zachycuje soubor norem, které mají dodržovat buddhističtí mniši, druhou tvoří Buddhovy příhody ze života a sentence, ve třetím koši je nám pak buddhistické učení soustavně vysvětleno a popsáno. Tyto texty se rozšířily především na Srí Lanku a oblasti severovýchodní Asie, jako je Laos, Myanmar, Kambodža a Thajsko. Abecední zápis pálijských textů také není jednotný – nejstarší nápisy vznikly za vlády císaře Ašóky a byly psané písmem brahmí. Sinhálský rukopis se zachoval na Srí Lance. Dále se zachovaly i spisy thajské, barmské a kupodivu i zápisy psané latinkou. K usnadnění studia na západě se v 19.stol. rozvinula již standardní a normalizovaná soustava.

Transripce samotného slova pálí jako „text“ či ,,řádek“ nám pokládá mnoho otázek. Byl tento jazyk vůbec řečí mluvenou nebo sloužil pouze jako prostředek k zápisu myšlenek théravádovského buddhismu? S jistotou můžeme tvrdit, že sloužil a zároveň stále slouží jako dorozumívací předmět při předávání Buddhova účení. Buddhističtí mniši tímto jazykem recitují. V této řeči však můžeme nalézt i mnoho spisů lékařských, kronik a dalších důležitých kulturně-historických textů. Mnoho lidí dokonce věří, že přednes některých veršů v páli může mít nejrůznější léčivé účinky.

Za odhalení páli naší kultuře můžeme být vděčni filosofům a filologům, zabývajím se staroindickými kulturami. Plody jejich práce se dostavily roku 1881, kdy vznikla anglická Pali Text Society, která pod vedením profesora Davidse vydala téměř všechny dochovalé písemnosti a vytvořila již zmiňovanou písemnou normu ulehčující studium této řeči.

I nadále se pálijský jazyk vyučuje (např.v Orientálním ústavu Akademie věd ČR či na filosofických fakultách v Praze a Brně).

Zdroj:

Frýba, M.: Páli – jazyk, texty, kultura

Breton, R.: Atlas jazyků světa

www.jazyky.com

www.cs.wikipedia.org

A VY UŽ VÍTE, KOHO BUDETE VOLIT?

:))

Dny se nám prodloužily a k maturitě je zase o krok blíž. Poslední březnový víkend končí, je tu jaro a je krásně, i když prší. Přiznám se, zase jsem se na všechno, co se školy týče, pěkně vybodla. ,,Zítra začnu," a tak dále, jistě to všichni dobře znáte. Pěkně to utíká, už jen 5 týdnů... A já, místo abych ležela v sešitech, "vzdělávám" se jakkoliv jinak, než bych měla.

Proč sem vůbec píšu, jaká tahle sobota a neděle byla? Zúčastnila jsem se dvoudenní akce, nesoucí název "Grafologický seminář". Jsem svým způsobem dost nadšená. Nedalo mi to žádné hluboké či konkrétní znalosti grafologických rozborů, pouze mi bylo dovoleno nahlédnout do problémů, které grafologie řeší. Myslím, že to svůj úkol bravurně splnilo.

Žádné všeobecně plané definice psát nebudu. Stačí, když řeknu, že z písma či malého obrázku poznáte mnohem víc, než jen jeho samotný obsah.

Pro ty, které by to zajímalo víc - http://www.grafologickakomora.cz/novinky/ ;)

Na konci sezení jsme dostali malý úkol - nakreslit libovolný listnatý strom a dvě postavy (mužskou a ženskou). Každý se této úlohy zhostil jinak a každý se nakonec sám o sobě něco dozvěděl. I krátká analýza, které se mi dostalo, stačila, abych se v ní alespoň trochu našla.

Koukněte se na má "veledíla" sami, třeba Vás také něco napadne. :)

Krásnou, druhou "jarňonoční", noc. :)

Už nikdy nebudu dělat nic, co skutečně nechci!!!

Tak.

Avida Dollars

Salvador Dalí. Dobře si pamatuji, kdy se poprvé to "zajímavě znějící" jméno dostalo do mého podvědomí. - Vídala jsem ho na obrovských plakátech, všude, kde jsem se jen mihla. Fascinoval mě jeho zahnutý knír a vypoulené oči. To, že mě tyhle billboardy zvaly na jeho výstavu, konající se v Praze, jsem ale přišla až o mnoho let později. Mé druhé setkání s Dalím, přišlo o něco později a docela mě šokovalo. Osvětlím to hned - byl mi o něm vyprávěn příběh. - Jednoho (ale asi jako každého jiného) dne Dalí masturboval. Své semeno si nastříkal do ruky, šel za svým otcem a se slovy: ,,Otče, toto Ti dlužím" mu ho dal do dlaně. Ano, v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než že to byl magor. Přesto si u mě, Bůh ví proč, získal své sympatie. ''Pořádných'' informací o tomto excentrickém umělci se mi dostalo relativně nedávno, v hodině českého jazyka. Nic podobného jsem do té doby neviděla (nebo se spíš nezajímala) a tak mě jeho obrazy skutečně nadchly.

K Vánocům jsem dostala knihu (no, vlastně jsem dostala dvě, ale to už by byl zase jiný příběh) s titulem Salvador Dalí - Skutečný příběh. Na svědomí ji má jistý Stan Lauryssens, obchodník s Dalího uměním a investiční poradce. Veškerá jeho kariéra byla založena na klamání lidí - prodávání Dalího padělků. I tato kniha je vlastně jeden velký klam. Čekáme od ní něco, co nedokáže splnit, nevypráví "Skutečný příběh" Dalího, ale autora této knihy. I tak mi ale přinesla hned několik zajímavých poznatků, nad nimiž jsem se musela zastavit. Lauryssens padělal Dalího díla, setkával se s padělateli, ale také s Dalího blízkými známými. Autor knihy dělí jeho Díla na 3 druhy: Pravé originály (ty nejlepší, opravdová Dalího díla, asi do roku 1940, která jsou uložena v muzeích v New Yorku, Londýně a Paříži), Originální padělky (malba z 50.-60. let, kterou Dalí možná viděl nebo se jí dokonce dotkl, ačkoli ji celou namaloval asistent), a v poslední řadě kvanta Nepravých padělků (na trh se dostaly po roce 1972, malby, kresby, litografie, akvarely..., o kterých pravděpodobně ani sám Dalí neví, že existují). Tou pravou bombou na tom všem je, že Dalí s paděláním svých děl souhlasil. Z kopií (samozřejmě jen těch, o kterých věděl), dostával svůj vlastní podíl. Podepisoval stovky, možná tisíce prázdných archů papíru. Na světě nenajdete dva jeho stejné podpisy. Proč? No ano, aby se daly lehko padělat. Lauryssens uvádí, že jeho díla tvořili až 4 asistenti. Dalí k obrazu maximálně přišel, nakreslil pár čas, přidal pár kaněk, nalepil motýla... Můžeme se jen dohadovat o tom, zda jeho ''uvědomělé kopírování děl'' byl pouze surrealistický žert. Jak si to mohl dovolit? -Byl to nejvýznamnější umělec své doby. Svět bavilo pozorovat, jak Dalí šokuje. Například jeho ''Erotický cirkus'' - jak tomu sám říkával, byl mezi umělci proslulý. Nejsou ovšem orgie jako orgie. Humra jako erotickou hračku nepoužívá jen tak někdo.

To, jestli tomu všemu věřit či ne, nechám na každém z Vás. Myslím, že život Salvádora Dalího za zmínku určitě stojí. Ať už jsou díla, pod kterými je podepsán, jeho či ne, je jedno - jsou úžasná tak i onak. :)

Tak tedy, byl to blázen nebo génius?

Mimochodem, zkuste se trochu zamyslet nad názvem tohoto článku. ;) :)

Ohnivý mouchy (jsou vlastně světlušky :D)

Studio Li1 Vám přináší 1. kulturní zážitek! :D

Na televizi nekoukám. Jednou jí zapnu a ejhle! :)

Hmmm a pán u kláves má moc pěkný nos. :)

Dostojevskij aneb jak jsem stále rusům na chuť nepřišla

Pravdou je, že jsem toho od ruských autorů nepřečetla zase tolik. Anna Karenina, Mistr a Markétka, Revizor a nyní Zločin a trest. Jména autorů snad netřeba vypisovat. Velkou chybu asi dělám tím, že čtu poměrně rychle a tím možná bráním tomu, abych se nad dílem samým pořádně zamyslela. I když - nemyslím si, že bych nebyla schopna nalézt a pochopit hlavní myšlenku, tu se mi povětšinou do hlavy snažili ''narvat'' ještě než jsem knihu četla, ve školní lavici.
V čem je tedy můj problém? Například předlouhatanáááánská jména všech postav. Díky nim se v aktérech ztrácím, často se musím vracet zpět či (někdy marně) hledat v paměti, čím daná osoba vlastně je. Když se nad tím ovšem zamyslím, musím uznat, že nikomu nemůžu vyčítat, že je národnosti jaké je a proto se jmenuje tak, jak se jmenuje.
Všude se moc mluví - ale více méně o ničem. Sáhodlouhé dialogy, které nikdy k ničemu nedojdou, vnitřní monology, řešící stále to samé.
Chcete znát něco o zemědělství 19.století? Přečtěte si Annu Kareninu! Nabízí víc, než jeden unáhlený skok pod vlak!
Nebo aby byli chvíli soudní/policejní úředníci Vašimi přáteli? Vžijte se do ex studenta Raskolnikova, buďte pomatení, zlí a odměření a výsledku se dočkáte snadno. :)
Nechám toho. I přes to, že se mi něco nelíbilo, našla se spousta myšlenek, co mi něco dala.
To se mi to kritizuje, když pak sama sotva napíšu slohovku. :D

Začínáme

Úvody mi vždycky dělaly velký problém. Jak něco uvést, když ještě nemáte ani potuchy o tom, co to celé bude?
Nechte se, stejně jako já, překvapit. Něco z toho vyleze.

Jediné, o čem Vás mohu předem ujistit je, že to bude opravdu velká snůška keců. :)

Mějte se krásně a rádi.