Umberto Eco: Vcházíme do lesů
Do celé přednášky nás Eco vtáhne ukázkou z jisté pohádky. Ta pojednává o králi, který je nemocen a pro uzdravení potřebuje pero z nestvůry – napůl ptáka, napůl člověka. Tím skvěle podkládá své tvrzení, že čtenář je v příběhu přítomen vždy, a právě on je nejen základní součástí vypravěčského prosecu, ale i příběhu samotného. Čtenář totiž nemusí znát podrobné detaily každého prvku, pomocí vlastní logiky si je totiž umí sám domyslet. Prostřednictvím vlastní představivosti celý příběh dotváří.
Dále se Eco zamýšlí nad tempem, jakým by mělo být dílo uvedeno. Usuzuje, že přílišná rychlost může i nemusí být na škodu. Za příklad ''špatného'' a ''dobrého'' rychlého úvodu uvádí začátek knihy od jisté autorky z 19.stol. a začátek díla Proměna od Franze Kafky.
V dalším bodě pak autor vysvětluje pojmenování svých harvardských přednášek. Slovo les otvírá brány naší fantazii a je skvělým obrazným vyjádřením, které nás může zavést do každého vyprávěcího textu. Les je přirovnáván k různě dlouhým a klikatícím se cestám – opět naráží na to, že čtenář sám rozhodne, jakým směrem se bude text ubírat – jde po cestě a nikdy se nezbaví nutnosti volby. Například avantgardiské čtenáře mátli nejrůznějšími očekáváními, do děje vkládali nesmyslné úseky, aby se čtenář stal naprosto tvárným a mohla se rozvynout jeho fantazie.
Eco se snaží vysvětlit pojem modelového a empirického čtenáře a jeho opozice – modelového a empirického autora. Epirický čtenář je podle něho ten, který se při čtení neřídí žádnými obecně platnými pravidly a nechá se při čtení zvyklat svými náladami a pocity. Takovýto čtenář má určité zkušenosti a znalosti a ty mu nedovolují chápat obsah postrádající logiku. Toto čtenáře omezuje natolik, že text nedokáže číst ''dobře'' – nikdy nepochopí pravý obsah díla. To nám skvěle nahrává k vysvětlení pojmu modelovéhý čtenáře – takový čtenář je ten, kterého si autor při psaní sám utváří a pro kterého je tedy dílo určeno. Eco tvrdí, že tento čtenář “je ochoten přijmout něco, co sahá mimo zdravý rozum a střízlivé chápání.” Role empirického a modelového čtenáře by se ale neměla zaměňovat – čtenář si do děje může zasadit vlastní vzpomínky a tím si celý text přivlastnit. Dle Eca si příběh nesmí žádný čtenář přivlastnit, může o něm jen snít. Empirický a modelový autor pak stojí naproti čtenáři.
Své myšlenky Eco dále modeluje na knize Silvie od Gerarda de Nervala. Přemýšlí nad tím, že texty psané v první osobě čtenáře nutí nad textem přemýšlet jako nad sepsaným osudem samotného autora. Dále nás seznamuje s přítomností tří subjektů v díle Silvie – prvním subjektem je postava Gerarda Labrunieho, která na konci spáchá sebevraždu. Druhým muž, který ''sám sobě říká já'' a je vypravěčem. Subjektem třetím je pak modelový autor, který “bude na konci našeho čtení identifikován tím, co všechny teorie estetiky nazývají stylem.'' Tímto je nám dokázáno, že v díle je vedle čtenáře vždy někdo nad ním, pod ním a vedle něho.
V dalším odstavci Eco naráží na pojmy jako je virtuální čtenář, implikovaný čtenář, ideální čtenář, metačtenář a jejich protějšků – virtuálního, implikovaného a ideálního autora. Eco zde upozorňuje, že jednotlivé protějšky nemusí být stejného významu. Přichází zde do konfliktu s Wolfgangem Iserem a jejich výkladem pojmů modelového a implikovaného čtenáře.
Na příkladu z Dobrodružství Arthura Gordona Pyma od E.A.Poea nám pak Eco opět předkládá více možností subjěktů. Dílo Poe napsal v první osobě Gordona Pyma a Gordonem Pymen ho i podepsal. Tím zatajil svou identitu autora a zmátl čtenářské publikum. Text pak budí dojmem, že je skutečným příběhem skutečného člověka. Pym je tak vypravěčem textu i empirickým autorem. Dočteme-li ale text do konce, zjistíme, že není ucelen, jelikož se při jisté nehodě, při které Pym zemřel, ztratil. Tuto poznámku pak dopsal jistý pan X. Díky tomu zjistíme, že ani celý předešlý text nemohl být napsán samotným Pymem, protože ten je po smrti. Tímto dochází k naprostému popletení čtenáře, který jen velmi těžko pochopí, že empirickým autorem textu je Poe.
Eco se pak dále vrací k dílu Silvie, kde svou myšlenku podkádá citací: “Zatím co vůz vjíždí do svahů, sestavme si vzpomínky na doby, kdy jsem tam tak často chodíval.” Eco předpokládá, že se zde jedná o dialog tří subjektů: modelového autora, čtenáře a vypravěče. K tomuto závěru dojde poté, co si položí otázku, jakou roli v textu hraje skryté zájmeno ''my''. Zároveň obdivuje, jak umně dokázal autor do textu všechny tři subjekty naráz zakomponovat.
V posledním ostavci pak Eco pojednává o úryvku z Wittgensteinových Filosofických zkoumání, kde se zaobírá užitím osobních zájmen. Dochází k závěru, že ty nemohou odhalit empirického autora ani čtenáře, ale ''jsou jen součástí textové strategie, vyjádřené formou výzvy”.
Osobně mne nadchlo, s jakou velikostí je Eco schopen rozpytvat jednotlivé typy čtenářů a utorů. Jeho práce byla pojata tak ze široka, že jsem se snažila držet jen zásadních myšlenek. Aplikace opravdu velkého množství úryvků z nejrůznějších děl mi přijde fantastická a skvěle dokládá to, jak velký rozhled Eco měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat